Příběh Titaniku známe skrz naskrz a do značné míry za něj vděčíme způsobu, jakým James Cameron dokázal tragédii ztvárnit s co možná nejpečlivější realističností, pokud jde o to, co se během nehody stalo. Všechny tyto informace však nepřišly okamžitě a během měsíců následujících po potopení parníku na sebe drby o tom, co se stalo, nenechaly dlouho čekat.
Činily tak s dostatečnou silou, aby prestižní deník Washington Post věnoval rozsáhlou reportáž tomu, co bylo pro mnoho lidí v té době skutečným viníkem potopení Titaniku. Jestliže je dnes každému jasné, že hlavním viníkem byl ledovec, v té době vše ukazovalo na nešťastnou mumii.
Co o Titaniku vyprávěl tisk v roce 1912
Nemusíme se příliš zabývat pozadím toho, co se stalo, ale pro případ, že by se našli nějací bezradní, kteří zůstali pozadu a neviděli, co se stalo s Jackem, když se ponořil do -2 stupňové vody, bylo by vhodné vysvětlit, co se stalo s Titanikem mimo film Jamese Camerona.
V dubnu 1912 narazila RMS Titanic kvůli špatné viditelnosti v noci na ledovec, což spolu s pochybným výběrem materiálů, z nichž byla loď postavena, a několika špatnými lidskými rozhodnutími skončilo potopením lodi s 2 225 cestujícími na palubě. Přežilo pouze 712 lidí. Pro tento příběh nás však zajímá právě to, co měl Titanic na palubě.
Krátce po potopení se v tisku objevila zpráva, že mezi nákladem Titaniku byl i legendární kousek z Britského muzea, který byl poslán do Spojených států na výstavu. Ti, kteří se této historky chytili, vysvětlili, že dotyčný kus byl starověký artefakt obsahující mumii egyptské kněžky Amun Re, pocházející z období 950 až 900 let před naším letopočtem.
V té době Howarda Cartera dělilo od objevu Tutanchamonovy hrobky a propuknutí egyptologické horečky ještě deset let, ale archeologické expedice a fascinace pyramidami už veřejnost zachvátily. Pro ty, kteří se touto historií zabývali, byl motiv potopení Titaniku naprosto jasný – šlo o prokletí mumie.
To, že jen o několik let dříve zemřel při vyšetřování mumie kněžky renomovaný novinář Bertram Fletcher Robinson, se stalo dokonalou živnou půdou pro nejdivočejší teorie. Od té chvíle se jí začalo říkat Smolná mumie. Příběh, který po posmrtném zveřejnění Robinsonova vyšetřování a jeho vyprávění o tom, jak dílo přineslo neštěstí těm, kdo na něj narazili, ještě více podpořil její legendu.
Příběh nešťastné mumie sponzorovaný Sherlockem Holmesem
Od svého nálezu byl obklopen neštěstím a putoval z ruky do ruky mezi vykradači hrobů a hledači pokladů, až byl v roce 1889 vyděšen neštěstím, které se zdálo, že přináší, a předán Britskému muzeu. Robinsonovy historky o něm dále rozšiřoval jeho dobrý přítel Arthur Conan Doyle, tvůrce postavy Sherlocka Holmese, a dostaly se i k uším dalšího novináře, Williama Steada.
Shodou okolností se Stead sám vydal na palubu Titaniku a po vyprávění příběhu o neštěstí, které přinesla kněžka Amon Re mezi cestující, s nimiž sdílel stůl, způsobil, že se legenda o nešťastné Mumii ještě více zamotala. Někteří se domnívali, že artefakt cestoval na samotné lodi a že v důsledku toho se loď v rámci kletby potopila.
Teprve v roce 1985 sdílela Historická společnost Titaniku seznam veškerého zboží, které bylo na lodi zaznamenáno, když se nepřekvapivě ukázalo, že na palubě žádné egyptské artefakty nebyly. Takzvaná Nešťastná mumie vlastně vůbec nebyla mumií, ale dřevěným a sádrovým víkem sarkofágu, který v určitém historickém období zakrýval mumii ženy.
Pokud budete mít někdy to štěstí a navštívíte Britské muzeum, stačí navštívit místnost 62, abyste zjistili, že ve skutečnosti tam archeologický kousek stále odpočívá jakoby nic. Jediný záznam o tom, že muzeum někdy opustil, pochází z roku 1990, kdy byl součástí dočasné výstavy, ale to nezabránilo tomu, aby se legenda o něm časem rozrostla.