Využívání sluneční energie získané z vesmíru už není pouhou fantazií, která by se mohla skutečně realizovat. Tímto velkým snem je instalace těchto solárních panelů ve vesmíru, aby bylo možné neúnavněji získávat sluneční energii. Tento článek se zabývá revolučním konceptem, který by mohl nově definovat způsob práce lékařů s pacienty a shromažďování informací.
Kromě toho jsou pro solární farmy na Zemi omezující povětrnostní podmínky nebo střídání dne a noci a sezónní výkyvy. Výše zmíněné problémy tak mohou být eliminovány při instalaci solárních panelů ve vesmíru. Evropský projekt „Solaris“ Evropské vesmírné agentury ESA však požaduje, aby družice na geostacionární dráze ve vzdálenosti 35786 km, tedy asi 22 000 mil od Země, přijímaly světlo bez přerušení.
Toto světlo by pak bylo soustředěno do mikrovln a posíláno na Zemi pomocí vesmírných vysílacích antén. Tyto mikrovlny by byly přijímány velkou anténou na zemi, kde by se přeměnily na elektřinu. Tato metoda může ve skutečnosti zajistit nepřetržité a stálé dodávky elektřiny, což znamená, že bychom mohli změnit náš energetický systém.
Unikátní systém musí překonat řadu problémů
Postavit velkou stavbu ve vesmíru je skutečně obrovský úkol. Pozitivní je, že solární panely musí být ve vesmíru sestaveny tak, aby přežily kosmický odpad a vesmírné meteority. K údržbě takových konstrukcí jsou určeny robotické opravárenské systémy. Tato technologie je však zatím experimentální.
Zejména to přináší obavy kvůli využití mikrovln vysílaných z vesmíru na Zemi. Účinky takových mikrovln na živé organismy a jejich kompatibilita se satelitní komunikací a letadly jsou stále předmětem výzkumu. První vyšetření ukazují, že záření není nebezpečné, ale před zahájením testů je nutné další zkoumání a povolení zdravotnických úřadů.
Koncept Dysonovy sféry, s nímž přišel astrofyzik Freeman Dyson v roce 1960, využívá strukturu k využití energie z většiny hvězd. Pevnou kouli dnes není možné zkonstruovat, ale Dysonův roj s pláštěm ze slunečních sběrných plošin kolem Slunce je možný.
Pokud by bylo nutné Dysonův roj vytvořit, prvním krokem by pravděpodobně bylo zahájení těžby na Merkuru, planetě nejblíže Slunci. Usnadnění těžby Merkuru a výroba solárních panelů by probíhala na Merkuru, přičemž doprava do vesmíru by se uskutečnila pomocí kosmického nosiče. Tento proces by byl automatizován pomocí robotů, kteří by těžili a montovali vůz za přispění hrstky hlavních kontrolorů. Energie by mohla být použita na různé úkoly a jedním z nejdůležitějších z nich je úplné teraformování planet a výstavba dalších megalomanských struktur.
Budoucnost energetiky, jak ji zatím neznáme
Zachycení sluneční energie a i jen malé procento z ní by snadno pohánělo svět, a to mnohonásobně více než dnes. Tuto energii lze využít ve vesmírných městech, průmyslových provozech a snížení naší poptávky po ropě.
Existují však problémy při konstrukci Dysonovy sféry nebo vesmírného solárního energetického systému. Je třeba si uvědomit, že dosud nebyla vyvinuta potřebná technologie pro účinný přenos energie na velké vzdálenosti. Kromě toho je mezinárodní spolupráce pro takový projekt jedinečná a použití rtuťových materiálů při těžbě a vypouštění by mělo být důkladně prodiskutováno z hlediska dopadu na životní prostředí.
Koncepce získávání sluneční energie z vesmíru je zdaleka největším a nejodvážnějším počinem v oblasti energetiky. Stejně jako u většiny aplikací, které jsou stále ve vývoji, pokud jde o technologie a infrastrukturu, jsou možnosti obrovské. Pokud jde o budoucnost, využití sluneční energie ve vesmíru a návrh vize vesmírné sluneční energie jako téměř nevyčerpatelného zdroje energie.