Starověké aztécké píšťaly ve tvaru lebky vyvolávají jedinečné psychoakustické efekty, které mění mozkovou aktivitu. Podle nové studie, která analyzovala neurologický dopad těchto nástrojů na moderní posluchače, jejich zvuk aktivuje nervové mechanismy související se zpracováním strachu a pozornosti.
Výzkum, který kombinoval akustickou analýzu s neurozobrazováním, ukázal, že tyto píšťaly, datované mezi roky 1250 a 1521 našeho letopočtu, vytvářejí zvukové vzory, které mozek zpracovává zvláštním způsobem. Sluchový systém je interpretuje jako zmatenou směs přirozených a umělých zvuků, přičemž aktivuje několik oblastí mozku současně. Jedná se o jasný příklad využití psychoakustiky o několik století dříve, než byla vědecky zkoumána; jako odborník na zvuk jsem toto zjištění nemohl nezmínit.
Design hrůzy ve formě unikátní píšťaly
Podrobná CT analýza odhalila důmyslnou konstrukci těchto hliněných nástrojů o velikosti 3-5 centimetrů. Jejich vnitřní struktura se skládá ze čtyř klíčových prvků: vzduchového kanálu s omezeným průchodem, polokulovité protitlakové komory, nárazové komory a zvonové dutiny. Tato konfigurace, jedinečná pro předhispánskou Mezoameriku, vytváří turbulence, které produkují hlučný, nelineární zvuk.
Toto zjištění souvisí s předchozím výzkumem vlivu předkolumbovských civilizací na životní prostředí, což nám pomáhá lépe pochopit ranou historii Ameriky. Píšťaly, datované mezi roky 1250 a 1521 našeho letopočtu, jsou pozoruhodné svým propracovaným akustickým designem.
Akustické spektrum píšťal vykazuje tři charakteristické rysy: hlasitý, drsný vzor podobný křiku primátů, pronikavé vysokofrekvenční složky srovnatelné s poplašnými signály a absenci pomalých modulací typických pro lidskou řeč. Testy ukázaly, že moderní repliky věrně reprodukují tyto zvukové charakteristiky.
Reakce mozku a význam rituálu
Účastníci studie tyto zvuky shodně klasifikovali jako „výkřiky“ a popisovali je jako „averzivní“ a „děsivé“. Na úrovni mozku aktivovaly zejména laterální frontální kůru, mediální frontální kůru a inzulu, tedy oblasti spojené s propracovaným vyhodnocováním zvuků a senzoricko-afektivní integrací.
Studie odhalila, že píšťalky mají akustické podobnosti s moderními zvuky, jako jsou sirény a alarmy, a také s lidskými vokály v nouzi. Tato nejednoznačnost jejich původu způsobuje, že mozek věnuje další zdroje snaze o jejich klasifikaci, což zasahuje do jiných probíhajících duševních procesů.
Laboratorní testy ukázaly, že tyto zvuky jsou ve sluchovém systému zpracovávány přednostně, podobně jako lidské výkřiky a další biologicky relevantní zvuky. Tato nervová odezva naznačuje, že píšťalky byly navrženy tak, aby využívaly základní mechanismy sluchového zpracování přítomné u všech lidí.
Výzkum také zjistil, že tyto nástroje vyvolávají silnější reakce než současné mexické flétny, přírodní zvuky a dokonce i jiné starověké aztécké nástroje. Toto zjištění posiluje teorii, že byly vytvořeny speciálně pro použití v rituálním a obřadním kontextu, nikoli jako válečné zbraně.
Archeologické a neurologické důkazy naznačují, že tyto píšťaly hrály klíčovou roli při rituálech spojených s aztéckým podsvětím Mictlan, kde řezavé a pronikavé větry podle pověsti mučily mrtvé. Jedinečná mozková odezva, kterou vyvolávají, naznačuje, že byly účinným nástrojem pro navození změněných stavů vědomí v obřadním kontextu.