V honbě za redukcí tělesné hmotnosti často narážíme na nečekané překážky, které nám naši cestu za vysněnou postavou zkomplikují. Proč si tedy tento proces naopak neusnadnit? Řešení je poměrně jednoduché a rychlé.
Každý z nás již nejspíš zažil situaci, kdy musel namísto klidné a pohodové chůze na autobus, do školy či do práce běžet. Když se pak přiblížila doba oběda, cítili jsme v porovnání s běžným dnem mnohem větší únavu a připadalo nám, jako bychom na cestu vynaložili mnohem větší množství energie, přestože délka trasy zůstala beze změny. Jak je to možné?
Kalorické výdeje při běhu a chůzi se liší
Odpověď na tuto otázku přináší bazální metabolický výdej, resp. jeho část reflektující energetickou spotřebu našeho těla nezbytnou pro překonání určité vzdálenosti. Tyto metabolické náklady na pohyb jsou dnes již poměrně spolehlivě měřitelné například prostřednictvím analýzy kyslíku spotřebovaného naším tělem, případně oxidu uhličitého, který naopak vyprodukujeme. Ze získaných hodnot pak lze odhadnout množství vynaložené energie na danou fyzickou aktivitu, tedy i na běh či chůzi. Díky tomu se vědci již v 70. letech minulého století dovtípili, že běhání je v porovnání s volnou chůzí energeticky náročnější.
Při běhu dochází k energetickým ztrátám
Vysvětlení tohoto jevu je poměrně jednoduché. Při pohledu na běžící postavu si můžeme jasně povšimnout nejen horizontálního, ale i vertikálního pohybu. Naše pánev a hlava se při běhu pohybují nahoru a dolů v mnohem větší míře než během chůze. Tento pohyb nám však naše tělo nedá zadarmo, a svaly dolních končetin tak musí vydat větší množství energie, která však nepadne na samotný přesun k cíli. Právě tak vzniká energetický rozdíl, kterým se běh tolik liší od chůze.
Každá intenzivnější fyzická aktivita navíc generuje opožděné metabolické náklady, které se k výdeji během cvičení později přičítají. Při uběhnutí byť jen pár kilometrů trvá našemu tělu ještě několik minut, než se z pohybu vzpamatuje, a během této doby dochází k dalšímu spalování kalorií, a to především díky zvýšení tělesné teploty a doplnění energetických zásob. Tento dodatečný výdej je pak více než dvakrát vyšší než v případě chůze, což jen reflektuje rozdílnou intenzitu obou cvičení.
Klíčovým parametrem je rychlost pohybu
Obecně lze tedy říci, že běh je z pohledu kalorického výdeje náročnější než chůze. To se však týká v případě, že je řeč o průměrné rychlosti chůze, tedy okolo 5 kilometrů za hodinu. Pokud však půjdeme velmi pomalu, budou metabolické náklady v porovnání s během ve finále vyšší. Je to proto, že je třeba na bazální metabolický výdej nahlížet komplexně – déle času stráveného jakýmkoli cvičením logicky zapříčiní i spálení vyššího množství kalorií bez ohledu na vykonávanou činnost.
Běh je pak energeticky úspornější i v případě rychlé chůze (více než 8 km/h). V případě takového tempa totiž musíme aktivovat i svaly, které při běžné klidné procházce odpočívají, a pohyb tak již má mnohem víc společného s během než se samotnou chůzí. Představíme-li si modelovou situaci na běžícím pásu, jehož rychlost se postupně zvyšuje, je moment, kdy spontánně přejdeme z chůze na běh, bodem, kdy se chůze stává energeticky náročnější než běh.
Kombinace větší oscilace těžiště a zvýšeného energetického výdeje po cvičení činí běh v porovnání s chůzí skutečně energeticky náročnějším. Je však zapotřebí mít na paměti vhodnou techniku i obuv – poškození pohybového aparátu v důsledku nesprávného běhu by tak bylo více než kontraproduktivní. Ať už se pak v rámci vašich hubnoucích taktik rozhodnete pro chůzi či pro běh, a budete ke cvičení přistupovat zodpovědně, dostaví se kýžený výsledek dříve, než si dovedete představit.